HUME, DAVID (1711-1776). V XVIII. století začalo přibývat vlivu myslitelů anglických, kteří kritizovali meze a možnosti lidského poznání, a poukazujíce na jejich nepatrnost, obraceli cesty člověkovy k cílům smyslovým, pozemským, k empirismu a k prospěchářství. Nejdřív Locke prohlásil, že v našem intelektu není nic, co by nebylo prošlo našimi smysly. Postřehuje, že toto učení otvírá dokořán dveře materialismu, biskup Berkeley, vycházeje jinak z Locka, popřel existenci hmoty a prohlásil, že býti znamená býti vnímán, tj. že jsoucnost předmětu záleží v tom, že je vnímán. O všech těchto poutavých záhadách se dočtete v příslušných heslech. Korunu tomu všemu nasadil ctižádostivý Skot David Hume, který jako mladík šestadvacetiletý napsal paličský spis pod názvem Pojednání o lidské povaze (Treatise on human nature), v němž hleděl rozmetat pojem až do jeho doby nedotknutelný: duši. Je zajímavé, že tato kniha, snad nejsmělejší ze všeho, co bylo až do té doby v oboru filosofie napsáno, zůstala nečtena, nepovšimnuta; teprve po pětatřiceti letech vyburcovala Immanuela Kanta z jeho slavného „dogmatického spánku" a pohnula ho k pamětihodné donkichotiádě, kdy, stařec šedesátiletý, nabrousil meč a vypravil se na dobrodružnou cestu za záchranu Boha, duše a mravnosti.

O deset let později Hume své Pojednání úplně zavrhl, nazvav je „mrtvě narozeným dítětem", a kdykoli se později o něm zmínil, nemluvilo něm jinak než jako o „unfortunate Treatise" (nešťastné Pojednání). Nicméně vybral z něho některé základní myšlenky, přepracoval je a vydal pod jiným titulem, jehož znění neuvádím; dnes je ten spis znám jako Zkoumání o lidském rozumu (An enquiry concerning human understanding). Jelikož v Zkoumání je obsažena tresť Humovy filosofie autorem uznané, budu se ve svém výkladu opírat spíš o ně než o Pojednání.

"Veškeré barvy poezie, byť jakkoli skvělé, nedovedou nikdy vymalovat přirozené věci tak, aby nebylo rozdílu mezi líčením a skutečnou krajinou. Nejsvěžejší myšlenka se nevyrovná ani nejtupějšímu počitku," praví Hume hned na začátku Zkoumání. Podobný rozdíl shledáváme u všech svých citů: v hněvu jsme daleko víc vzníceni, než když na hněv pouze myslíme, radosti a zklamání, jež prožíváme, jsou daleko živější než vzpomínky na ně. Všechny mé dojmy, všechny mé počitky a vjemy, všechny mé citové prožitky přítomné i pouze vzpomínané, všechno to jsoufakta mého vědomí, fakta mého nitra. Protože to jsou fakta, nikdo mi je nemůže vyvrátit a já o nich mohu vypovídat s naprostou jistotou. Pokud se nepokusím z nich vyvozovat jakékoli závěry, tj. pokud se omezím na pouhé konstatování jejich přítomnosti v mém povědomí, nemohu se mýlit. Jejich jistotaje intuitivní. Jistotu také mám o jejich časovém a prostorovém uspořádání: vím bezpečně, že třebas tato tužka je umístěna vně prostoru, jejž zaujímá mé tělo, vím také, že nejprv ležela na stole a pak teprve spadla na zem a podobně. Ale pozor: i když jde o základní kategorii těchto dojmů, o počitky, intuitivně jisté jsou pouze ty počitky, a nikoli vnější předměty, jimiž ty počitky byly vzbuzeny. O těch vnějších předmětech nevím nic; všechno mé vědění se tedy opírá o stavy mého nitra.

Tolik o dojmech (impressions). To, čemu se říká ideje, jsou jen slabé kopie dojmů; tvůrčí moc našeho ducha je pouhá schopnost skládat a rozkládat, překládat a zveličovat látku, poskytnutou zkušeností. (Jak víme, u Huma už nemůžeme mluvit o zkušenosti vnější a vnitřní; všechna zkušenost je jen vnitřní.) „Idea Boha, označující bytost neskonale rozumnou, moudrou a dobrotivou, vzniká z rozjímání o úkonech vlastního našeho ducha a z rozšiřování do nekonečna těchto vlastností dobroty a moudrosti." Kdo si tohle jasně uvědomí, může „vypudit všechen temný žvást, který tak dlouho ovládal metafyzické rozumování a přivedl je do potupy" (odst. 17).

Byla řeč o skládání a překládání materiálu, získaného zkušeností. V této činnosti se podřizujeme třem tzv. zásadám sdružování (zásady asociační), totiž zásadě podobnosti, sou meznosti a příčinnosti. Tak když vidíme obraz přítele, vzpomeneme si na přítele živého. Řeč o koupelně nám přivede myšlenky na ložnici, jež s tou koupelnou sousedí; myšlenka na trhání zubu nám dá vzpomenout bolestí, jež tím budou způsobeny.

Tohle všechno je pěkné; vzniká tu však obtíž s matematikou, jež jak známo nemá původ smyslový. I prohlašuje Hume z ničeho nic v IV. oddíle svého Zkoumání (odst. 20), že kromě poznání z faktů, které má původ v smyslových dojmech, existuje ještě poznání z poměru idejí, tj. geometrie, algebra a matematika. „Třeba nikdy nebylo kruhu nebo trojúhelníku v přírodě," praví náš nedůsledný empirik, „pravdy Euklidem dokázané podržely by navždy svou jistotu a přesnost." Je-li však nesmyslné a nesrozumitelné tvrdit, že 2 + 2 = 5, naproti tomu tvrzení, že slunce zítra nevyjde nebo že oheň nepálí, je zcela srozumitelné a neobsahuje ani za mák vnitřního sporu. Veškeré rozumování o faktech je založeno na poměru příčiny a účinku; vědomostí o tomto vztahu však nedosahujeme poznáním a priori, nýbrž pouze zkušeností, když shledáváme, že jisté předměty jsou stále spolu sdruženy. Účinek je totiž zcela rozdílný od příčiny, a nemůže v ní tudíž nikdy být objeven. Jsme zcela prostě zvyklí očekávat od příčin, jevících se podobnými, podobné účinky; veškeré závěry o věcech, vzatých ze zkušenosti, jsou tudíž účinky zvyku, nikoli rozumu. Kdybyste tedy řekli, že sníh roztál, protože vysvitlo slunce, Hume by namítl, že to „protože" ve vašem výroku je zhola neopodstatněné; mezi táním sněhu a svitem slunce není vůbec žádná spojitost, kromě našeho osobního zvyku vídat ty dva zjevy pohromadě. Když vidím dítě, mám právo předpokládat, že má nebo aspoň mělo nějaké rodiče. Proč to předpokládám? Inu ze zkušenosti, z ničeho jiného. „Není dílu hmoty, jenž by nám svými smyslovými vlastnostmi zjevoval nějakou moc, sílu nebo energii anebo zavdal nám příčinu, abychom se domýšleli, že může způsobit ně jakou věc nebo být provázen ně jakou věcí, kterou bychom nazvali účinkem." (Zkoumání, odst. 50.) Z toho plyne, že i naše přesvědčení o skutečné existenci nějaké věci je založeno pouze na naivní víře v spojitost mezi tou věcí a ještě jinou věcí, uloženou v naší paměti. Kdybychom si např. nemohli říci: sněží, protože vodní páry zmrzly lednovým chladnem, byla by existence sněhu, poletujícího před našimi okny, nepochopitelná a nevěrohodná. K této naivní víře jsme puzeni instinktem, který do nás byl vložen, aby se „naše myšlenky a představy braly vždy týmž směrem jako ostatní díla přírody" Vnímáme všelijak svázané barvy, zvuky, tvrdosti, měkkosti atd., ale jakživi nevidíme žádnou „substanci", jež by byla těmto vlastnostem nositelkou. Představu (ideu) substance si uměle vytváříme pomocí obrazivosti, abychom si usnadnili život na tomto trudném světě: stěží bych se odvážil vylézt dejme tomu na žebřík, kdybych nevěřil v jeho skutečnost jakožto substance, a kdybych si myslil, že je to pouhý svazek tvrdosti, šedi, délky atd. – V tomto bodě se Hume neodchyluje od svého předchůdce Berkeleye. Zatímco však Berkeley, rozmetav pojem hmotné substance, zachoval substanci duševní, Descartovu „res cogitans", věc myslící, Hume se vrhl i na res cogitans: pojem duše se opírá rovněž jen o zvyk. Vnímáme sami v sobě sled počitků, ale nikdy nevnímáme žádné ,já", jež by těmto počitkům bylo základnou. (Treat. I. 4) Jsme tedy navždy odsouzeni přírodu toliko pozorovat; jakékoli abstraktní úvahy o ní jsou sofistika a sebeklam. Abstraktní spekulace se smí týkat toliko čísel; všechny knihy kromě matematických a přírodovědných doporučuje Hume hodit do ohně.

Podívejme se ted', jaké z toho plynou důsledky pro etiku. Poučí nás o tom hned první pohled do Humova Zkoumání o zásadách mravnosti (Enquiry concerning the principles of morals). „Ve všech mravních rozhodnutích vyniká ... okolnost obecné prospěšnosti; kdekoli vznikne spor. .. o mez povinnosti, nelze takovou otázku rozhodnout s větší rozhodností, leč poukážeme-li, která strana se nese za pravým zájmem lidstva." (Odst. 11) Tedy prospěchářství, utilitarismus. Od „pravého zájmu lidstva" je neodmyslitelná idea soukromého vlastnictví. „Otevřená a štědrá ruka přírody nám skýtá málo požitků, ale my dovedeme si jich hojně dobýt uměním, prací a důmyslem. Proto se stala idea vlastnictví nutnou v každé zřízené společnosti, odtud pochází prospěšnost spravedlnosti pro lidi, odtud i vzniká její hodnota a mravní závaznost." (Odst. 17) Prospěšnost – i taková, jež se nás netýká – se nám líbí, vzbuzuje v nás cit radosti, spokojenosti a požitku. Byli-li jsme pozváni do krásně zařízeného bytu bohatého člověka, ještě dlouho „s upřímným potěšením vzpomínáme na tolik blaha a nedovedeme si vybavit jeho pramen bez nejlibějších pocitů". (Odst. 47) Když nám naproti tomu někdo vypráví, že ho někdo chtěl připravit o zděděný majetek, „ihned cítíme, jak se v nás zdvihá rozhořčení proti takovému násilí a bezpráví". Mravní kritérium je tedy cit libosti nebo nelibosti, jež v nás vzbuzuje vlastní nebo cizí jednání. „Prospěšnost jest toliko mířením za určitým cílem; a kdyby cíl nám by I naprosto lhostejný, cítili bychom touž lhostejnost k prostředkům. Je třeba, aby se projevil nějaký cit, máme-li se rozhodnout pro záměry prospěšné oproti zhoubným." (Odst. 103) Etický život člověka vyrůstá tedy z citu, najmě z citu pospolitosti (fellow feeling). Naproti tomu „rozum, jsa chladný a lhostejný, není pohnutkou k činnosti a řídí toliko popudy žádosti a náklonnosti, udávaje nám prostředky k odvrácení strasti nebo k dosažení blaha".

Svou filosofii náboženství vyvozuje Hume také z citu, najmě ze strachu a z naděje. Základní náboženství byl polyteismus; vlivem citů, tedy nerozumově, se vyvinul monoteismus, víra v bytost nekonečnou, jedinou, povznesenou nad všechno lidské. Představa vznešeného, nadlidského Boha však snadno degeneruje, tj. ustoupí obecné touze po božství názorném, pochopitelném, lidském; mezi těmito dvěma tendencemi je neustálé kolísání. Víra v neviditelnou rozumovou bytost zajisté patří k základním pudům lidské přirozenosti. Vlastnost tato by mohla být pokládána za pečeť, již božský tvůrce vtiskl svému nejdokonalejšímu dílu. Podívejme se však, jak nesmyslně bylo božstvo znetvořeno v představách našich lidových náboženství! Člověk nezaujatý by stěží uvěřil, že tzv. náboženské zásady jsou něčím jiným než horečnými sny bláznů nebo vrtochy za lidi se vydávajících opic. Rozpor vznešenosti a nízkosti, čistoty a zkaženosti, s nímž se setkáváme, jest hádankou, tajemstvím nevysvětlitelným, na jejíž rozluštění náš slabý lidský rozum naprosto nestačí (Natural history ofreligion, Přirozené dějiny náboženství, odd. XV). – V díle Dialogy o přirozeném náboženství (Dialogues on natural religion) vymezuje Hume v rozhovoru naturalisty, deisty a skeptika zásady svého deismu, vyrůstajícího z mravnosti a odmítajícího veškerá náboženská dogmata. Deismus je rozumný náboženský názor praktického člověka; nesmí se však vydávat za vědu.

Vliv Humův proniká celou filosofií novověku. Svým působením na Kanta nepřímo vyvolal k životu německý idealismus romantický; byl předchůdcem moderních pozitivistů, působil na pragmatisty americké a u nás Masaryk si jeho střízlivostí „vyrovnával svůj obdiv k Platónovi"


[BACK]